Návrh her

Návrh her (game design) je kreativní tvůrčí činnost, podobně jako malování, tvorba filmu nebo návrh webu (webdesign). Je to dovednost, ve které se lze zlepšovat nejlépe tím, že vymýšlíme vlastní hry a reflektujeme, co se jak osvědčilo. Znalost pojmů, technik a principů návrhu her nám však pomůže nad hrami lépe přemýšlet a komunikovat o nich.

• Kapitola Vymezení her umožňuje potrénovat přemýšlení nad tím, jak různě mohou hry vypadat a proč hry hrajeme. To je užitečné pro dvě zásadní rozhodnutí při tvorbě hry: o jaký druh hry půjde a jaký bude její účel. Znalost různých typů a žánrů her je užitečná také při komunikaci a vyhledávání zdrojů.

• Kapitola Analýza her trénuje schopnost vidět a umět pojmenovat, z čeho se existující hra skládá. Znalost klíčových rozlišení (např. herní mechanika vs. dynamika, téma vs. motiv) pomáhá nad hrou jasněji přemýšlet a komunikovat o ní. Znalost množství osvědčených herních mechanik umožňuje vybrat vhodné mechaniky pro novou hru.

• Kapitola Vymýšlení her představuje techniky, které lze při vymýšlení často použít (např. techniky pro generování nápadů) a principy, které úspěšné hry typicky dodržují. Znalost technik umožňuje při návrhu efektivněji postupovat. Znalost principů zvyšuje šanci, že naše hra naplní cíl a bude hráče bavit.

Hra je interaktivní činnost řízená pravidly, která přijímáme dobrovolně a pouze kvůli hře samotné. Většina her má cíl, kterého se hráči snaží dosáhnout. Cílem je většinou řešení smyšleného problému, často ve fiktivním světě. Hra je typicky ohraničená časem i prostorem.

Proč hrajeme hry?

Primární účel většiny her je zábava a odpočinek. Hry však často naplňují další potřeby. Hry více hráčů umožňují trávit čas s blízkými lidmi a poznávat nové lidi v bezpečném prostředí. Mnohé stolní i počítačové hry rozvíjí různé obecné dovednosti jako je plánování, paměť a logické myšlení. Sporty a jiné pohybové hry zlepšují naši fyzickou kondici.

Většina her nás něco učí, ale u některých her je učení dokonce jejich primárním cílem. Takové hry označujeme jako výukové. Někdy dochází k učení už během hraní, jindy se hra snaží vytvořit zážitek a k učení dochází při zpětném ohlédnutí za hrou. Takové hry označujeme jako zážitkové. Proces ohlédnutí za hrou, zvlášť pokud je řízený, se označuje jako reflexe. Pro hry (zejména videohry), jejichž hlavním účelem není zábava, se někdy používá označení vážná hra (angl. „serious game“).

Typy her

Společenské hry jsou hry pro více hráčů, které lidé hrají primárně kvůli zábavě a trávení času s dalšími lidmi. Většina společenských her jsou stolní (hry, které lze hrát na stole). Stolní hry zahrnují hry deskové (využívající herní plán), karetní hry, hry s kostkami i hry s tužkou a papírem.

Hry pro větší skupiny se hrají např. na táborech a ve školách a slouží k rozvoji skupiny nebo jednotlivců. Mnoho z těchto her je pohybových a hrají se většinou venku, např. různé honičky, bojovky a sporty (fyzické aktivity soutěžního charakteru s pevnými pravidly). Existují však i klidové výukové a zážitkové hry (např. různé diskuzní a dramaticko-výchovné hry).

Videohry jsou takové hry, které zobrazují stav hry na obrazovku. Videohry lze hrát na různých platformách: na herních automatech („arkády“), herních konzolích (PlayStation, Nintendo, Xbox), počítačích a mobilech.

Stručná historie her

Lidé hrají hry od nepaměti. Nejstarším typem her jsou patrně různé sporty, jejichž zobrazení lze nalézt i v jeskynních malbách. Různé deskové hry hrály snad všechny starověké civilizace. Nejstarší hrou, která se hraje dodnes v přibližně původní podobě, je Go, logická hra pro dva hráče, která vznikla v Číně před minimálně 2500 lety. Alespoň 5000 let se v hrách využívají kostky, zatímco hrací karty se začaly objevovat až okolo 9. století a do Evropy se dostaly ve 14. století. V 2. polovině 20. století nastal rozmach elektronických her.

Abychom mohli hry vytvářet, musíme nejprve porozumět tomu, jak fungují a z čeho se skládají. Pojmy zachycující různé aspekty her nám pomohou o hrách systematičtěji přemýšlet a snáze komunikovat.

Mechaniky, dynamika a prožitek

Při analýze hry můžeme rozlišovat tři roviny:

1. Herní mechaniky jsou pravidla, procedury a systémy, které řídí fungování hry. Herní mechaniky zahrnují povolené akce hráčů, herní předměty a jejich vlastnosti, kritérium vítězství (herní cíl) a určení toho, které informace hráči vidí a které jsou skryté.

2. Herní dynamika popisuje, jak hráči hru hrají – tedy jak hráči interagují s herními mechanismy. Herní dynamika zahrnuje např. jak často hráči využívají různé akce, typické strategie hráčů nebo jak dlouho hra typicky trvá.

3. Prožitek hráčů (někdy se používá pojem „herní estetika“) popisuje, co se při hraní děje hráčům v hlavě, např. soustředění, napětí, uvolnění, potěšení, zvědavost, radost. Součástí žádoucího prožitku může být i výukový cíl, tj. co bychom chtěli aby se hráči díky hře naučili.

Hrou chceme způsobit určitý prožitek, přímo měnit však můžeme pouze herní mechaniky. Tyto tři roviny jsou naštěstí provázané: prožitek hráčů je ovlivněn dynamikou hry a ta pramení z herních mechanik.

Motiv, téma, cíl

Některé jednoduché hry jsou plně určené herními mechanikami (např. piškvorky, domino). Většina her má ale ještě motiv. Motiv popisuje, jak hra vypadá a co vypráví za příběh. Součástí motivu může být i hudba, prostředí, kostýmy a rekvizity. Šachy metaforicky zobrazují bitvu. Pandemic vypráví příběh o propukajících epidemiích a vývoji léků. Motivem Dixitu jsou surrealistické obrázky.

Někdy je užitečné rozlišit motiv od hlubšího tématu. Téma vyjadřuje, o čem hra skutečně je. Šachy jsou o taktice a plánování. Pandemic je o kooperaci při řešení rozsáhlé krize. Dixit je o různosti interpretace stejné informace. Téma je abstraktnější než motiv, vnější pozorovatel ho nemusí vidět (na rozdíl od motivu, který je většinou vidět okamžitě). Téma může být klíčová herní dynamika (např. plánování, spolupráce, komunikace) nebo oblast, nad kterou hráči nejvíce přemýšlí (zážitková hra může být např. o odvaze chybovat).

S tématem hry úzce souvisí její cíl. Cíl je zkušenost, kterou se hra snaží hráči zprostředkovat. Šachy trénují plánování a logické uvažování. Pandemic trénuje strategické myšlení a přináší zážitek společného úspěchu. Dixit podporuje dívání se na svět očima druhých lidí. Častým cílem společenských her a videoher je prostě jen zábava a odpočinek, cíl je ale zásadní charakteristikou výukových, vážných a zážitkových her.

Dovednost vs. náhoda

Hry se liší mírou toho, jak moc ovlivňuje výsledek dovednost vs. náhoda. V některých hrách rozhoduje o vítězi čistě nebo převážně dovednost (šachy, únikové hry, sporty), v jiných naopak náhoda (Hadi a žebříky, „Člověče, nezlob se!“, Ruleta).

Náhodnost zvyšuje variabilitu hry a vede k momentům napětí a překvapení. V hrách s vyšším vlivem náhody mají všichni podobnou šanci zvítězit, třeba i děti hrající proti dospělým. Náhodnost umožňuje vytvářet zajímavá rozhodnutí mezi menším ziskem s větší jistotou a větším ziskem s menší jistotou.

Využívání dovednosti dává hráčům pocit kontroly a umožňuje jim se postupně zlepšovat. Hra může využívat dovednosti fyzické (obratnost, rychlost, síla, vytrvalost, postřeh a rychlá reakce), mentální (faktické znalosti, paměť, plánování, logické uvažování, rozpoznávání vzorů) i sociální (komunikace, empatie, spolupráce, vyjednávání).

Vymýšlení her je trochu řemeslo a trochu umění. Existují obecné principy a často aplikovatelné techniky, jde nicméně o kreativní činnost, na kterou neexistuje univerzální postup.

Fáze vymýšlení hry

Hru můžeme vymýšlet z různých konců. Při postupu shora dolů začínáme abstraktními rovinami: pro koho hra bude (cílová skupina), o čem bude (téma) a jakou zkušenost chceme hrou zprostředkovat (cíl) – a teprve pak vymýšlíme mechaniky a motiv, které toto abstraktní zadání naplní. Můžeme však postupovat i zdola nahoru: od zajímavé herní mechaniky, poutavého motivu či silného momentu, který bychom chtěli, aby hráči prožili.

Při vymýšlení hry (i při jiných tvůrčích procesech) se od sebe výrazně liší fáze otvírání a zavírání. Ve fázi otvírání jdeme do šířky a otevíráme pole možností – hledáme inspiraci, sbíráme podklady, generujeme nové nápady, přidáváme do hry další herní prvky. Ve fázi zavírání pak z nápadů vybíráme, konkretizujeme a fixujeme parametry. Ze hry se snažíme udělat „vybroušený diamant“ a odstraňujeme nepotřebné prvky, které nesouvisí s cílem a zbytečně komplikují hru.

Testování

Klíčovou součástí vývoje her je testování. Prvotní verzi hry určenou k testování nazýváme prototyp. Testujeme co nejdříve, abychom zbytečně nestrávili příliš času rozvíjením nefunkčních nápadů. Testování odhalí, co na hře nefunguje a často poskytne nečekané nápady, jak hru vylepšit.

Před testováním je užitečné si pojmenovat otázku, na kterou by mělo testování odpovědět. Při testování ve fázi otvírání se zaměřujeme na funkčnost herních mechanik, prototyp proto záměrně neobsahuje nic navíc (např. propracovanou grafiku). Ve fázi zavírání testujeme hru za účelem nastavení parametrů nebo k ověření, zda jsou hráčům jasná pravidla. Při testování kompletní hry hráče pouze tiše pozorujeme a nic jim nevysvětlujeme – jenom tak dokážeme určit, zda jsou pravidla hry dostatečně jasná.

Obecné principy

Existuje mnoho principů úspěšných her, které nám mohou sloužit jako vodítka při vymýšlení. Zde uvádíme pouze několik příkladů: